Strojírenství je jeden z nejsložitějších oborů lidské činnosti a lze jej s trochou nadsázky přirovnat k medicíně. Stejně jako v lékařství, i strojírenské obory jsou úzce specifikované na konstruktéry, technology, specialisty, kteří se zabývají strukturou materiálu, měřicími metodami a vývojem nových technologií. Samotné strojní či ruční obrábění kovů a nekovových součástí vyžaduje různé pomůcky, nářadí a strojní mechanismy a mezi nimi patří k nejčastěji zhotovování otvorů.

Základní způsob výroby otvorů je vrtání, každý z vás jistě někdy spatřil vrtačku, nebo ji držel v ruce, a každý ví, jak vypadá nástroj – vrták. S vrtákem zhotovíte poměrně přesný otvor, ale jen do určité tolerance. Uspokojivý je hlavně tehdy, je-li v otvoru větší vůle např. pro šroubový spoj nebo nýt. Jiná situace ovšem nastává u spojů velmi přesných, kde hrají roli desetiny, setiny a někdy i tisíciny milimetru. K takto přesným otvorům potřebujete výhrubník a výstružník.

Nejprve se předvrtá otvor vrtákem a finální operaci dokončují výhrubníky a výstružníky podle toho, jak přesný otvor potřebujeme zhotovit. Tyto nástroje mají více břitů a v podstatě také ubírají mnohem menší třísku, než vrtáky. Přesnost otvoru rovněž souvisí s jejich povrchem, čím je otvor přesnější, tím je laicky řečeno hladší. Tímto způsobem lze docílit velmi přesných spojení různých ložisek, čepů a dalších pohyblivých dílů.

Stavitelný výstružník je nástroj pro ruční i strojní obrábění, v případě ručního obrábění je určen výhradně pro průchozí válcové otvory. Uplatnění nachází hlavně u malosériové výroby nebo v údržbě. Materiálem pro výrobu stavitelných výstružníků je obvykle rychlořezná nástrojová ocel, označovaná zkratkou HSS. Vystružování se provádí u mnohotvárných kovových obrobků z oceli, šedé litiny, z různých druhů bronzů, z mosazi, ze slitiny hliníku včetně duralu nebo z titanu.